Chov

I přesto, že králíka domácího dnes zná široká laická veřejnost, divoce žijící příbuzné druhy jsou v zajetí těžko chovatelné. Jiná situace je u domácích plemen králíka, kdy divokým předkem je králík divoký, kterého domestikovali již v období starověku. Některá původní plemena králíků zůstávají v chovech drobnochovatelů, kteří je udržují jako genetické zdroje.

Zástupci čeledi piš´tuchovití jsou téměř všichni ohroženými druhy a jejich chov v zajetí je velmi vzácný. Za zmínku stojí pišťucha stepní, která se jako jediná z pišťuch vyskytuje i na území Evropy.

Z čeledi zajícovitých je např. velmi těžké chovat v zajetí našeho zajíce divokého. V zoo po celém světě se chová omezeně jen několik druhů zajíců - zajíc japonský , zajíc tmavoocasý.

Zajíci mají velkou rozmnožovací schopnost a v prostředí bez přirozených nepřátel se rychle stanou invazním druhem. Zajícovci se nevyvinuli z hmyzožravců nýbrž z prakopytníků.

Znaky

Zajícovci

 

 Nejvýraznějším znakem jsou dva páry řezáků v horní čelisti. První pár je velký jako u hlodavců, bez kořenů a neustále dorůstá. Po celém povrchu ho kryje sklovina, i když na zadní straně je slabší. 

  

 Mezi dalšími znaky můžeme uvést rozštěpený horní pysk, krátké patro, uzavíratelné nozdry, šourek umístěný před penisem, zachovalé klíční kosti. Zpracování množství zelené potravy napomáhá objemné slepé střevo se spirálovou řasou. Mikroorganismy tam napomáhají trávit celulózu a třísloviny. V některých obdobích se ve střevech tvoří zvláštní natrávená směs, kterou zajíci od řitního otvoru znovu požírají, aby ji dokonaleji strávili. Potom teprve vznikají známé tvrdé bobky.

- Zajícovci žijí na všech kontinentech kromě Antarktidy, do Austrálie a na mnohá další místa byli zavlečení člověkem. 

- Všechny druhy žijí na zemi a jsou býložravé.

- Druhy z tohoto řádu se nápadně podobají hlodavcům a také do dvacátého století byli řazeni jako nadčeleď tohoto řádu. 

- Řád zajícovců byl vytvořen v roce 1945, poté, co byli králíci, zajíci a pišťuchy definitivně odštěpeni od řádu hlodavců.